středa 15. prosince 2010
středa 3. listopadu 2010
středa 29. září 2010
středa 22. září 2010
geografie spanelska
GEOGRAFIE
Španělsko se rozkládá na větší části Pyrenejského poloostrova, ležícího na jihozápadním výběžku Evropy. Svou rozlohou 505 992 km² je čtvrtou největší zemí Evropy (za Ruskem, Ukrajinou a Francií), patří k němu dvě města na severoafrickém pobřeží, Ceuta a Melilla, Baleárské ostrovy ležící na východě, z nichž nejbližší Ibiza je vzdálena od pobřeží (Dénia) necelých 90 km, a Kanárské ostrovy, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti afrického pobřeží, více než tisíc kilometrů na jih od Španělska.
Země tvoří jakýsi most mezi Evropou a Afrikou. Na severu ji od ostatní Evropy oddělují Pyreneje (440 km) a do Afriky přes Gibraltarský průliv je to odtud pouhých čtrnáct kilometrů. Omývají ji tři moře: Biskajský záliv na severu, na západě Atlantický oceán a na východě a jihu Středozemní moře.
Španělsko charakterizuje ohromná rozmanitost krajiny. Smícháte-li hory, pahorkatiny, pouště, polopouště, náhorní plošinu, úrodná údolí podél řek, pobřežní roviny s rozlehlými plážemi, skalnaté pobřeží s malými plážičkami skrývajícími se pod útesy, sopečné a stepní oblasti, mokřiny, hluboká údolí s bujnou vegetací..., dostanete koktejl plný neuvěřitelných kontrastů, barev a odstínů. Vysokohorská oblast je zastoupena Pyrenejemi (Pirineos) na severu s nejvyšší horou Pico de Aneto (3 404 m) a Sierrou Nevadou na jihu s nejvyšší horou Pyrenejského poloostrova Mulhacén (3 482 m). Nejvyšší horou Španělska je však Pico de Teide (3 717 m) na kanárském ostrově Tenerife. Pyrenejský poloostrov vyplňují četná další pohoří a horské hřebeny, z nichž každý má svůj vlastní název a které jsou součástí šesti hlavních horských masívů. Severozápadní část vyplňuje Galicijský masív (Sistema Galaico), na severu se táhne Kantaberské pohoří (Cordillera Cantábrica) s národním parkem Picos de Europa a již zmíněné Pyreneje, které tvoří přirozenou hranici s Francií, na západ od Madridu se směrem severojižním táhne Centrální masív (Sistema Central) s pohořím Sierra de Guadarrama a Sierra de Gredos, mezi Extremadurou a Andalusií se rozprostírá Sierra Morena, z jihu na východ se táhne Bétický masív (Sistemas Béticos), severovýchod je vyplněn Iberským masívem (Sistema Ibérico). Velkou část Pyrenejského poloostrova zabírá náhorní plošina (meseta), která podstatnou měrou přispívá k tomu, že Španělsko je svou průměrnou nadmořskou výškou kolem 600 m zařazeno hned za Švýcarsko. Madrid je přitom nejvýše položené evropské hlavní město (655 m).
S rozmanitostí krajiny souvisí i klima. Ve vnitrozemí panuje podnebí kontinentální s velkými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí i v průběhu roku, východní a jižní pobřeží má klima středomořské s vysokým procentem slunečných dnů, s letními teplotami mezi 23 - 30 °C, kde se o zimě dá hovořit snad jen v lednu a únoru, kdy se zde průměrné teploty pohybují mezi 10 - 15 °C. Toto tzv. suché Španělsko s malým množstvím srážek kontrastuje se severními přímořskými oblastmi, kde prší často, i když v létě přece jen o něco méně.
Vzhledem k malému množství srážek nejsou vyschlá koryta mnoha řek ničím neobvyklým. Jsou samozřejmě výjimky. Nejvodnatější řekou je Ebro (910 km), které pramení pod Kantaberským pohořím, protéká Aragonem a v Katalánii u Tortosy se vlévá do Středozemního moře, nejdelší je Tajo (1 007 km), která se vlévá do Atlantiku u portugalského Lisabonu. Z těch významnějších říčních toků vlévajících se do Atlantiku uveďme ještě Miño (310 km), Duero (895 km), Guadianu (778 km) a Guadalquivir (657 km), který je od Sevilly splavný i pro zámořské lodě; do Středozemního moře se vlévá Segura (325 km), Júcar (498 km),
Španělsko se rozkládá na větší části Pyrenejského poloostrova, ležícího na jihozápadním výběžku Evropy. Svou rozlohou 505 992 km² je čtvrtou největší zemí Evropy (za Ruskem, Ukrajinou a Francií), patří k němu dvě města na severoafrickém pobřeží, Ceuta a Melilla, Baleárské ostrovy ležící na východě, z nichž nejbližší Ibiza je vzdálena od pobřeží (Dénia) necelých 90 km, a Kanárské ostrovy, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti afrického pobřeží, více než tisíc kilometrů na jih od Španělska.
Země tvoří jakýsi most mezi Evropou a Afrikou. Na severu ji od ostatní Evropy oddělují Pyreneje (440 km) a do Afriky přes Gibraltarský průliv je to odtud pouhých čtrnáct kilometrů. Omývají ji tři moře: Biskajský záliv na severu, na západě Atlantický oceán a na východě a jihu Středozemní moře.
Španělsko charakterizuje ohromná rozmanitost krajiny. Smícháte-li hory, pahorkatiny, pouště, polopouště, náhorní plošinu, úrodná údolí podél řek, pobřežní roviny s rozlehlými plážemi, skalnaté pobřeží s malými plážičkami skrývajícími se pod útesy, sopečné a stepní oblasti, mokřiny, hluboká údolí s bujnou vegetací..., dostanete koktejl plný neuvěřitelných kontrastů, barev a odstínů. Vysokohorská oblast je zastoupena Pyrenejemi (Pirineos) na severu s nejvyšší horou Pico de Aneto (3 404 m) a Sierrou Nevadou na jihu s nejvyšší horou Pyrenejského poloostrova Mulhacén (3 482 m). Nejvyšší horou Španělska je však Pico de Teide (3 717 m) na kanárském ostrově Tenerife. Pyrenejský poloostrov vyplňují četná další pohoří a horské hřebeny, z nichž každý má svůj vlastní název a které jsou součástí šesti hlavních horských masívů. Severozápadní část vyplňuje Galicijský masív (Sistema Galaico), na severu se táhne Kantaberské pohoří (Cordillera Cantábrica) s národním parkem Picos de Europa a již zmíněné Pyreneje, které tvoří přirozenou hranici s Francií, na západ od Madridu se směrem severojižním táhne Centrální masív (Sistema Central) s pohořím Sierra de Guadarrama a Sierra de Gredos, mezi Extremadurou a Andalusií se rozprostírá Sierra Morena, z jihu na východ se táhne Bétický masív (Sistemas Béticos), severovýchod je vyplněn Iberským masívem (Sistema Ibérico). Velkou část Pyrenejského poloostrova zabírá náhorní plošina (meseta), která podstatnou měrou přispívá k tomu, že Španělsko je svou průměrnou nadmořskou výškou kolem 600 m zařazeno hned za Švýcarsko. Madrid je přitom nejvýše položené evropské hlavní město (655 m).
S rozmanitostí krajiny souvisí i klima. Ve vnitrozemí panuje podnebí kontinentální s velkými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí i v průběhu roku, východní a jižní pobřeží má klima středomořské s vysokým procentem slunečných dnů, s letními teplotami mezi 23 - 30 °C, kde se o zimě dá hovořit snad jen v lednu a únoru, kdy se zde průměrné teploty pohybují mezi 10 - 15 °C. Toto tzv. suché Španělsko s malým množstvím srážek kontrastuje se severními přímořskými oblastmi, kde prší často, i když v létě přece jen o něco méně.
Vzhledem k malému množství srážek nejsou vyschlá koryta mnoha řek ničím neobvyklým. Jsou samozřejmě výjimky. Nejvodnatější řekou je Ebro (910 km), které pramení pod Kantaberským pohořím, protéká Aragonem a v Katalánii u Tortosy se vlévá do Středozemního moře, nejdelší je Tajo (1 007 km), která se vlévá do Atlantiku u portugalského Lisabonu. Z těch významnějších říčních toků vlévajících se do Atlantiku uveďme ještě Miño (310 km), Duero (895 km), Guadianu (778 km) a Guadalquivir (657 km), který je od Sevilly splavný i pro zámořské lodě; do Středozemního moře se vlévá Segura (325 km), Júcar (498 km),
baskicko
Baskicko (País Vasco/Euskadi)
Rozloha 7 234 km²
Počet obyvatel 2 112 204
Hlavní město Vitoria-Gasteiz (223 257 obyv.)
Provincie
Álava
Guipúzcoa
Vizcaya
Úřední jazyk Baskičtina/euskera a španělština
Autonomní statut Prosinec 1979
Baskicko omývá na severu Biskajský záliv a sdílí kratičkou hranici s Francií, na východě sousedí s Navarrou, na jihu s Riojou, na západě s Kantábrií a Kastilií-Leónem. Členité pobřeží vytváří velmi atraktivní krajinu, kterou oživují elegantní letoviska a půvabné rybářské vesničky; hornaté vnitrozemí nedosahuje příliš velkých výšek. Je to kraj, v němž se mluví prastarým jazykem euskera, jehož původ není dosud objasněn.
Přestože bylo území Baskicka osídleno v dobách prehistorických, první písemné zmínky o něm se objevují až kolem roku 1200. Římský a muslimský vliv zasáhl jen jeho nejjižnější část, Vizigóti zde založili hrabství akvitánské, které existovalo až do počátků reconquisty. Baskicko bylo střídavě připojováno ke království asturskému, navarrskému a v roce 1200 se defitivně stalo součástí kastilského království. V roce 1700 v době války o dědictví španělské bylo území Baskicka vedle Navarry jediné, které si udrželo svá zvláštní privilegia a své vlastní instituce. Tam někde se možná zrodil jakýsi pocit výjimečnosti, který je u Basků tak silný. V roce 1895 byla založena Baskická národní strana (PNV), která byla stejně jako používání baskičtiny v období frankismu zakázána. Po nastolení demokracie ve Španělska získalo Baskicko velmi brzy autonomii. Baskická teroristická organizace ETA se však s tímto stavem nechce smířit a usiluje násilnou formou o ustavení vlastního státu.
Nenechte si ujít
Baskicko je proslulé svou kuchyní, svými specifickými sporty a soutěžemi (baskická pelota a soutěže ve zvedání kamenů, kácení stromů, atd.), svým folklórem a tradicemi. Atraktivní je pobřeží i vnitrozemí.
San Sebastián/Donostia (elegantní město aristokratického vzezření, moderní bulváry a promenáda, zachovalé historické centrum, zátoka La Concha s hezkou a rozlehlou písčitou pláží, pestrý kulturní život, hospůdky a restaurace s vynikající kuchyní); Zarautz, Getaria, Lekeitio (pitoreskní rybářská městečka s historickými jádry); Bilbao (průmyslové město se zachovalým historickým centrem, Guggenheimovo muzeum moderního umění); Loyola (rodný dům Ignáce z Loyoly a velkolepý barokní kostel); Vitoria-Gasteiz (zachovalé historické centrum města).
Rozloha 7 234 km²
Počet obyvatel 2 112 204
Hlavní město Vitoria-Gasteiz (223 257 obyv.)
Provincie
Álava
Guipúzcoa
Vizcaya
Úřední jazyk Baskičtina/euskera a španělština
Autonomní statut Prosinec 1979
Baskicko omývá na severu Biskajský záliv a sdílí kratičkou hranici s Francií, na východě sousedí s Navarrou, na jihu s Riojou, na západě s Kantábrií a Kastilií-Leónem. Členité pobřeží vytváří velmi atraktivní krajinu, kterou oživují elegantní letoviska a půvabné rybářské vesničky; hornaté vnitrozemí nedosahuje příliš velkých výšek. Je to kraj, v němž se mluví prastarým jazykem euskera, jehož původ není dosud objasněn.
Přestože bylo území Baskicka osídleno v dobách prehistorických, první písemné zmínky o něm se objevují až kolem roku 1200. Římský a muslimský vliv zasáhl jen jeho nejjižnější část, Vizigóti zde založili hrabství akvitánské, které existovalo až do počátků reconquisty. Baskicko bylo střídavě připojováno ke království asturskému, navarrskému a v roce 1200 se defitivně stalo součástí kastilského království. V roce 1700 v době války o dědictví španělské bylo území Baskicka vedle Navarry jediné, které si udrželo svá zvláštní privilegia a své vlastní instituce. Tam někde se možná zrodil jakýsi pocit výjimečnosti, který je u Basků tak silný. V roce 1895 byla založena Baskická národní strana (PNV), která byla stejně jako používání baskičtiny v období frankismu zakázána. Po nastolení demokracie ve Španělska získalo Baskicko velmi brzy autonomii. Baskická teroristická organizace ETA se však s tímto stavem nechce smířit a usiluje násilnou formou o ustavení vlastního státu.
Nenechte si ujít
Baskicko je proslulé svou kuchyní, svými specifickými sporty a soutěžemi (baskická pelota a soutěže ve zvedání kamenů, kácení stromů, atd.), svým folklórem a tradicemi. Atraktivní je pobřeží i vnitrozemí.
San Sebastián/Donostia (elegantní město aristokratického vzezření, moderní bulváry a promenáda, zachovalé historické centrum, zátoka La Concha s hezkou a rozlehlou písčitou pláží, pestrý kulturní život, hospůdky a restaurace s vynikající kuchyní); Zarautz, Getaria, Lekeitio (pitoreskní rybářská městečka s historickými jádry); Bilbao (průmyslové město se zachovalým historickým centrem, Guggenheimovo muzeum moderního umění); Loyola (rodný dům Ignáce z Loyoly a velkolepý barokní kostel); Vitoria-Gasteiz (zachovalé historické centrum města).
kalendar akci
Slavnosti (Fiestas)
Fiestas jsou, když se obce převléknou do slavnostního, když všichni zapomenou na všední starosti, vyrazí do ulic a chtějí se bavit. Když se tančí a zpívá, dobře se jí a pije, když se pořádají nejrůznější soutěže, představení divadelní a hudební, nechybí průvody ulicemi, procesí, slavnostní mše a velkolepé ohňostroje. Když "komise fiest" napjatě čeká, jak to všechno dopadne, protože podle její práce se často hodnotí i práce celé radnice. Ve Španělsku se během celého roku konají stovky slavností, přelévají se z jedné oblasti do druhé, takže návštěvník vždy najde příležitost se některé z nich zúčastnit. Většina slavností se odvíjí od liturgického roku a vztahu k ročním obdobím.
Karneval (carnaval) bývá první velkou slavností v roce, při němž se ulice měst a obcí zaplní nejroztodivnějšími maskami a převleky a bujaré veselí nebere konce. Oheň a střelný prach jsou protagonisty valencijských Las Fallas, kdy se v ulicích objeví ohromná satirická sousoší z papíru, která skončí nakonec na hranici. S tradičním pálením papírových soch se setkáte v mnohých dalších městech valencijského regionu. Nejvýraznější z náboženských svátků je Velikonoční týden (Semana Santa) s procesími, předváděním pašijových scén a dalšími více či méně tradičními i překvapivými rituály. Celé jaro pak vyplňují procesí a poutě, z nichž snad nejbarvitější a nejveselejší bývají poutě (ferias) andaluské. Slavnosti Mauři a křesťané (Moros y cristianos), které jsou historickou reminiscencí významného období španělských dějin, jsou typické především pro provincii Alicante. Pro červen je charakteristický svátek Božího těla (Corpus Christi), svatojánské slavnosti zahajují léto. Každé město, každá obec má svého patrona, kolem něhož se točí Fiesta Mayor (hlavní svátek), který může trvat někdy i celý týden. Nikdy nechybí procesí, slavnostní mše, patronům se dávají květinové dary, ale především jsou to dny nabité nejrůznějšími zábavnými, sportovními, kulturními i gastronomickými akcemi, kterých se se zápalem zúčastňuje většina místních obyvatel. Má-li město býčí arénu, pořádá se většinou i korida. Na mnoha místech se v ulicích a na náměstích konají méně nebezpečné býčí hrátky (vyjma slavných Sanfermines v Pamploně, které jsou dost nebezpečné). Ve vinařských oblastech je tradiční vinobraní, v jiných oblastech se slavnosti točí kolem koní, ovcí i kolem různých zemědělských produktů. Rok uzavírají svátky vánoční, pro které je charakteristické stavění betlémů, někde i betlémů živých.
Při žádných slavnostech nechybí hudba a tanec. Španělsko je klenotnicí lidových tanců, které však nejsou omezeny jen na folklórní vystoupení. V Katalánii se setkáte se sardanou, pro Aragon, Navaru a valencijský region je typická jota, pro Baskicko zortziko, pro Andalusii sevillanas, zajímavé jsou galicijské muñeiras...
Kalendář
Ve Španělsku se ročně koná kolem tří tisíc nejrůznějších slavností. Zařadili jsme a budeme postupně zařazovat do tohoto kalendáře ty nejznámější, nejoriginálnější, nejkurióznější, zkrátka ty, kterou mohou pro nás být něčím zajímavé. Upozorňujeme na to, že termín mnohých slavností je pohyblivý, takže uvedená data jsou pouze přibližná. U jednotlivých slavností uvádíme za názvem města či obce provincii a region. Je-li název provincie totožný s názvem města, neuvádíme ho. U vybraných slavností najdete i název v originále.
Leden
• 19.-20. Slavnost bubnů (Tamborrada), San Sebastián (Guipúzcoa, Baskicko)
Únor
• Karneval
Cádiz (Andalusie), Santa Cruz de Tenerife (Kanárské ostrovy), Platja
d’Aro (Girona, Katalánie)
Slavnosti Pera Pala (Fiestas del Pero Palo), Villanueva de la Vera (Cáceres,
Extremadura)
(karnevalové slavnosti, při nichž dochází k upálení panáka Pero Palo)
Březen
• 12.-19. Las Fallas , Valencia (Valencijský region)
Duben
• Velikonoční týden (Semana Santa)
Sevilla, Málaga (Andalusie), Puente-Genil (Córdoba, Andalusie), Híjar (Teruel, Aragon), Valladolid, Zamora (Kastilie-León), Murcia, Lorca (Murcia), Cuenca (Kastilie-La Mancha), Cáceres (Extremadura)
Zelený čtvrtek (Jueves Santo), Valverde de la Vera (Cáceres, Extremadura)
(Na zelený čtvrtek v noci vycházejí kajícníci (los empalaos) připoutaní k břevnu jako ke kříži a se zahalenou tváří, kteří si tak očistit své svědomí od hříchu. Na cestu jim svítí někdo z přátel)
Zelený čtvrtek, Verges (Girona, Katalánie)
• 28.4.-3.5. Dubnová pouť (Feria de Abril), Sevilla (Andalusie),
• 22.-24. Mauři a křesťané, Alcoi (Alicante, Valencijský region)
• Konec dubna - Slavnost vína oblasti Ribeiro, Ribadavia (Ourense, Galicie)
Květen
• 4.-17. Slavnosti córdobských patii, Córdoba, Andalusie
• 10.-17 Slavnosti koní (Feria del Caballo), Jerez de la Frontera (Cádiz, Andalusie)
• 30.4.-1.5. Mariánská pouť (Romería del Rocío), Almonte (Huelva, Andalusie)
Červen
• 7. La Caballada, Atienza (Guadalajara, Region Madrid)
• Svátek Božího těla (Corpus Christi)
Berga (Barcelona, Katalánie), Toledo (Región Madrid), Camuñas (Toledo, Region Madrid)
Červenec
• Začátek měsíce: Odchyt divokých koní (A rapa das bestas), A Estrada (Pontevedra, Galicie) a Viveiro (Lugo, Galicie)
(Odchyt divokých koní, jejich počítání, značkování hříbat)
• Slavnosti jehňat (Fiesta del cordero), Lena (Asturias)
• 6.-14. Slavnosti svatého Fermína (Sanfermines), Pamplona (Navarra)
• Týden kolem 2. středy po sv. Petru: Býčci do moře (Bous a la mar), Dénia (Alicante, Valencijský region)
Nejoblíbenější bod programu slavností, kdy se v improvizované aréně na břehu moře postaví proti býčkům řada dobrovolníků, z nichž mnozí se zachrání před ostrými rohy skokem do moře, v němž občas skončí i býčci.
• 10.-12. Festival sidry, Navas (Asturie)
• Kolem 16. : Svátek Panny Marie Karmelské (Fiesta del Carmen), patronky námořníků, San Feliu de Guíxols (Girona, Katalánie), Torremolinos (Málaga, Andalusie) a v noha dalších rybářských přístavech v celé zemi
• 22.-23 Tanec na chůdách (Danza de los Zancos), Anguiano (La Rioja)
• 24.-31. Mauři a křesťané, La Vila Joiosa (Alicante, Valencijský region)
• 25. Pastýřské slavnosti (Fiestas del Pastor), Cangas de Onís (Asturie)
• 30. Slavnost vína v oblasti Albariño, Cambados (Pontevedra, Galicie)
Srpen
• 2. srpnová neděle: Vikingská pouť, Catoira (Pontevedra, Galicie)
• 13.8. Slavnost chobotnic (Fiesta del pulpo), Carballiño (Pontevedra (Galicie)
• 11.-15. Mystérium v Elche (Misteri d’Elx), Elche-Elx (Alicante, Valencijský region)
(Tři dny trvající středověké mystérium v kostele v Elche).
• Kolem poloviny srpna: Slavnosti v Malaze, Málaga (Andalusie)
(Slavnosti v Malaze jsou velkolepé, trvají devět dnů a město si jimi připomíná příjezd Katolických králů do města a připojení Málagy ke Kastilskému koruně)
• 2. polovina měsíce: Vinobraní (Fiesta de la Vendimia), Jumilla (Murcia), Requena (Valencia)
• Poslední srpnová středa: Rajčatová bitva (La Tomatina), Buñol (Valencia)
• Poslední pátek v srpnu: Květinová bitva, Laredo (Kantabrie)
• Konec měsíce: Vinobraní v oblasti Montilla-Moriles, Montilla (Córdoba, Andalusie)
Září
• První zářijový týden: Vinobraní, Valdepeñas (Ciudad Real, Kastilie-La Mancha)
• 2. polovina měsíce: Vinobraní oblasti La Rioja, Logroño (La Rioja)
Říjen
• 3.-12. Slavnost mořských plodů (Fiesta de la Exaltación del Marisco), O Grove (Pontevedra, Galicie)
• 6.-13. Slavnost Panny Marie na Sloupu (Fiestas del Pilar), Zaragoza (Aragon)
• 23.-25. Slavnost šafránové růže (Fiesta de la Rosa de Azafrán), Consuegra (Toleda, Kastilie-La Mancha)
Listopad
• Slavnost dobročinnosti svatého Martina, Moreda de Aller (Asturias)
Prosinec
• 7.-8. La Encamisa, Torrejoncillo (Cáceres, Extremadura)
Fiestas jsou, když se obce převléknou do slavnostního, když všichni zapomenou na všední starosti, vyrazí do ulic a chtějí se bavit. Když se tančí a zpívá, dobře se jí a pije, když se pořádají nejrůznější soutěže, představení divadelní a hudební, nechybí průvody ulicemi, procesí, slavnostní mše a velkolepé ohňostroje. Když "komise fiest" napjatě čeká, jak to všechno dopadne, protože podle její práce se často hodnotí i práce celé radnice. Ve Španělsku se během celého roku konají stovky slavností, přelévají se z jedné oblasti do druhé, takže návštěvník vždy najde příležitost se některé z nich zúčastnit. Většina slavností se odvíjí od liturgického roku a vztahu k ročním obdobím.
Karneval (carnaval) bývá první velkou slavností v roce, při němž se ulice měst a obcí zaplní nejroztodivnějšími maskami a převleky a bujaré veselí nebere konce. Oheň a střelný prach jsou protagonisty valencijských Las Fallas, kdy se v ulicích objeví ohromná satirická sousoší z papíru, která skončí nakonec na hranici. S tradičním pálením papírových soch se setkáte v mnohých dalších městech valencijského regionu. Nejvýraznější z náboženských svátků je Velikonoční týden (Semana Santa) s procesími, předváděním pašijových scén a dalšími více či méně tradičními i překvapivými rituály. Celé jaro pak vyplňují procesí a poutě, z nichž snad nejbarvitější a nejveselejší bývají poutě (ferias) andaluské. Slavnosti Mauři a křesťané (Moros y cristianos), které jsou historickou reminiscencí významného období španělských dějin, jsou typické především pro provincii Alicante. Pro červen je charakteristický svátek Božího těla (Corpus Christi), svatojánské slavnosti zahajují léto. Každé město, každá obec má svého patrona, kolem něhož se točí Fiesta Mayor (hlavní svátek), který může trvat někdy i celý týden. Nikdy nechybí procesí, slavnostní mše, patronům se dávají květinové dary, ale především jsou to dny nabité nejrůznějšími zábavnými, sportovními, kulturními i gastronomickými akcemi, kterých se se zápalem zúčastňuje většina místních obyvatel. Má-li město býčí arénu, pořádá se většinou i korida. Na mnoha místech se v ulicích a na náměstích konají méně nebezpečné býčí hrátky (vyjma slavných Sanfermines v Pamploně, které jsou dost nebezpečné). Ve vinařských oblastech je tradiční vinobraní, v jiných oblastech se slavnosti točí kolem koní, ovcí i kolem různých zemědělských produktů. Rok uzavírají svátky vánoční, pro které je charakteristické stavění betlémů, někde i betlémů živých.
Při žádných slavnostech nechybí hudba a tanec. Španělsko je klenotnicí lidových tanců, které však nejsou omezeny jen na folklórní vystoupení. V Katalánii se setkáte se sardanou, pro Aragon, Navaru a valencijský region je typická jota, pro Baskicko zortziko, pro Andalusii sevillanas, zajímavé jsou galicijské muñeiras...
Kalendář
Ve Španělsku se ročně koná kolem tří tisíc nejrůznějších slavností. Zařadili jsme a budeme postupně zařazovat do tohoto kalendáře ty nejznámější, nejoriginálnější, nejkurióznější, zkrátka ty, kterou mohou pro nás být něčím zajímavé. Upozorňujeme na to, že termín mnohých slavností je pohyblivý, takže uvedená data jsou pouze přibližná. U jednotlivých slavností uvádíme za názvem města či obce provincii a region. Je-li název provincie totožný s názvem města, neuvádíme ho. U vybraných slavností najdete i název v originále.
Leden
• 19.-20. Slavnost bubnů (Tamborrada), San Sebastián (Guipúzcoa, Baskicko)
Únor
• Karneval
Cádiz (Andalusie), Santa Cruz de Tenerife (Kanárské ostrovy), Platja
d’Aro (Girona, Katalánie)
Slavnosti Pera Pala (Fiestas del Pero Palo), Villanueva de la Vera (Cáceres,
Extremadura)
(karnevalové slavnosti, při nichž dochází k upálení panáka Pero Palo)
Březen
• 12.-19. Las Fallas , Valencia (Valencijský region)
Duben
• Velikonoční týden (Semana Santa)
Sevilla, Málaga (Andalusie), Puente-Genil (Córdoba, Andalusie), Híjar (Teruel, Aragon), Valladolid, Zamora (Kastilie-León), Murcia, Lorca (Murcia), Cuenca (Kastilie-La Mancha), Cáceres (Extremadura)
Zelený čtvrtek (Jueves Santo), Valverde de la Vera (Cáceres, Extremadura)
(Na zelený čtvrtek v noci vycházejí kajícníci (los empalaos) připoutaní k břevnu jako ke kříži a se zahalenou tváří, kteří si tak očistit své svědomí od hříchu. Na cestu jim svítí někdo z přátel)
Zelený čtvrtek, Verges (Girona, Katalánie)
• 28.4.-3.5. Dubnová pouť (Feria de Abril), Sevilla (Andalusie),
• 22.-24. Mauři a křesťané, Alcoi (Alicante, Valencijský region)
• Konec dubna - Slavnost vína oblasti Ribeiro, Ribadavia (Ourense, Galicie)
Květen
• 4.-17. Slavnosti córdobských patii, Córdoba, Andalusie
• 10.-17 Slavnosti koní (Feria del Caballo), Jerez de la Frontera (Cádiz, Andalusie)
• 30.4.-1.5. Mariánská pouť (Romería del Rocío), Almonte (Huelva, Andalusie)
Červen
• 7. La Caballada, Atienza (Guadalajara, Region Madrid)
• Svátek Božího těla (Corpus Christi)
Berga (Barcelona, Katalánie), Toledo (Región Madrid), Camuñas (Toledo, Region Madrid)
Červenec
• Začátek měsíce: Odchyt divokých koní (A rapa das bestas), A Estrada (Pontevedra, Galicie) a Viveiro (Lugo, Galicie)
(Odchyt divokých koní, jejich počítání, značkování hříbat)
• Slavnosti jehňat (Fiesta del cordero), Lena (Asturias)
• 6.-14. Slavnosti svatého Fermína (Sanfermines), Pamplona (Navarra)
• Týden kolem 2. středy po sv. Petru: Býčci do moře (Bous a la mar), Dénia (Alicante, Valencijský region)
Nejoblíbenější bod programu slavností, kdy se v improvizované aréně na břehu moře postaví proti býčkům řada dobrovolníků, z nichž mnozí se zachrání před ostrými rohy skokem do moře, v němž občas skončí i býčci.
• 10.-12. Festival sidry, Navas (Asturie)
• Kolem 16. : Svátek Panny Marie Karmelské (Fiesta del Carmen), patronky námořníků, San Feliu de Guíxols (Girona, Katalánie), Torremolinos (Málaga, Andalusie) a v noha dalších rybářských přístavech v celé zemi
• 22.-23 Tanec na chůdách (Danza de los Zancos), Anguiano (La Rioja)
• 24.-31. Mauři a křesťané, La Vila Joiosa (Alicante, Valencijský region)
• 25. Pastýřské slavnosti (Fiestas del Pastor), Cangas de Onís (Asturie)
• 30. Slavnost vína v oblasti Albariño, Cambados (Pontevedra, Galicie)
Srpen
• 2. srpnová neděle: Vikingská pouť, Catoira (Pontevedra, Galicie)
• 13.8. Slavnost chobotnic (Fiesta del pulpo), Carballiño (Pontevedra (Galicie)
• 11.-15. Mystérium v Elche (Misteri d’Elx), Elche-Elx (Alicante, Valencijský region)
(Tři dny trvající středověké mystérium v kostele v Elche).
• Kolem poloviny srpna: Slavnosti v Malaze, Málaga (Andalusie)
(Slavnosti v Malaze jsou velkolepé, trvají devět dnů a město si jimi připomíná příjezd Katolických králů do města a připojení Málagy ke Kastilskému koruně)
• 2. polovina měsíce: Vinobraní (Fiesta de la Vendimia), Jumilla (Murcia), Requena (Valencia)
• Poslední srpnová středa: Rajčatová bitva (La Tomatina), Buñol (Valencia)
• Poslední pátek v srpnu: Květinová bitva, Laredo (Kantabrie)
• Konec měsíce: Vinobraní v oblasti Montilla-Moriles, Montilla (Córdoba, Andalusie)
Září
• První zářijový týden: Vinobraní, Valdepeñas (Ciudad Real, Kastilie-La Mancha)
• 2. polovina měsíce: Vinobraní oblasti La Rioja, Logroño (La Rioja)
Říjen
• 3.-12. Slavnost mořských plodů (Fiesta de la Exaltación del Marisco), O Grove (Pontevedra, Galicie)
• 6.-13. Slavnost Panny Marie na Sloupu (Fiestas del Pilar), Zaragoza (Aragon)
• 23.-25. Slavnost šafránové růže (Fiesta de la Rosa de Azafrán), Consuegra (Toleda, Kastilie-La Mancha)
Listopad
• Slavnost dobročinnosti svatého Martina, Moreda de Aller (Asturias)
Prosinec
• 7.-8. La Encamisa, Torrejoncillo (Cáceres, Extremadura)
historie spanelska
HISTORIE
Historie vznikání dnešního Španělska patří k nejzajímavějším v Evropě. Je výsledkem působení nejrůznějších civilizací, které se na jeho území potkávaly, střetávaly, tolerovaly i nenáviděly. Historie Španělska je však velmi složitá. V této kapitole uvádíme jen základní informace o událostech, které ovlivnily historii země jako celku. Významná data historie jednotlivých regionů jsou uvedena v kapitole Regiony.
O prapočátcích osídlení Pyrenejského poloostrova se toho ví velmi málo. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z doby středního paleolitu, nejznámější však jsou prehistorické nástěnné malby objevené v jeskyni Altamira, které byly vytvořeny zhruba před 15 000 lety. Iberové, podle nichž dostal Pyrenejský poloostrov své jméno (Península Ibérica), přišli kolem roku 2 000 před naším letopočtem ze severní Afriky a usadili se na jihu a na východním pobřeží, keltské kmeny obsazují od roku 1 200 př.n.l. sever, pronikají do vnitrozemí, mísí se s Ibery.a vzniká nové etnikum - Keltiberové. Kolem roku 1 100 př.n.l. vstupují na poloostrov Féničané, které přitahuje zdejší nerostné bohatství. Zakládají zde obchodní osady, z nichž nejvýznamnější byl Gadir (Cádiz). Na východním pobřeží zakládají své kolonie Řekové. Ve 3. stol. př.n.l. obsadili velkou část poloostrova Kartaginci. Na španělské pobřeží však má zálusk i Řím, který ve 2. punské válce vítězí nad Kartagem Řím a při ďobývání poloostrova mu už nic nestojí v cestě. Během dvou století se Římané zmocnili téměř celého území a z římské Hispanie vznikly tři provincie: Bética na jihu, Tarraconense na východním pobřeží, Lusitania na západě. Římané zakládají nová města, stavějí cesty, prosazují římské právo, šíří zde křesťanství. Latina postupně vytlačuje původní jazyky a stává se základem dnešní španělštiny. Vláda Římanů skončila pádem západořímské říše v 2. pol. 5. století.
Z barbarských kmenů, které postupně překračují Pyreneje, se na poloostrově usazují Suevové, Vandalové, Alanové a především pak Vizigóti, kteří si ostatní kmeny podrobili a zvolili si za své hlavní město Toledo. Vizigótská říše se však díky neustálým střetům o moc nevyznačovala přílišnou stabilitou, a když si odpůrci krále Rodriga (Roderich) požádali o pomoc místodržícího damašského chalífy v severní Africe, byl s vizigótskou říší konec. Muslimské oddíly se v čele s Tárikem ibn Zijádem vylodily v roce 711 pod skalním útesem, který dodnes nese Tárikovo jméno (Tárikova hora = Džabal Tárik = Gibraltar), porazily Rodriga v bitvě u Guadalete (711). Muslimové využili pro ně příznivé situace a během čtyř let se zmocnili celého poloostrova až na malé území v asturských horách a v oblasti Pamplony. Právě zde začala o něco později tzv. reconquista, znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.
Území obsazené muslimy bylo příliš daleko od mocenského centra v Damašku a později Bagdádu a také bylo příliš velké. Není tedy divu, že mezi novými vladaři docházelo k neustálým bojům o moc. V roce 756 se na politické scéně objevuje Abdurrahmán I., který si podrobil všechny muslimy a který je v Córdobě prohlášen emírem říše nazvané Al_Andalus. Období córdobského emirátu (od r. 929 chalífátu) bylo období neuvěřitelného rozkvětu ve všech oblastech. Córdoba má v 10. století přes 500 000 obyvatel, má svou univerzitu, veřejné školy, nemocnice, rozvíjejí se přírodní vědy, astronomie a lékařství... Islám je oficiálním náboženstvím v zemi, ale nebrání židům ani křesťanům ve vyznávání jejich víry. Většina obyvatel poloostrova se postupně obrací na islámskou víru, protože to pro ně bylo výhodnější. Nemuseli totiž platit daně, které museli platit křesťané, nevolníci a otroci získali přestupem k islámu svobodu, šlechtici si podrželi své výsady. Panovníci křesťanských království vznikajících na severu poloostrova jako reakce na muslimskou rozpínavost bojovali proti muslimům jen když to bylo nutné. Nepovažovali je stálé protivníky, nešlo tu o střet dvou náboženství, ale o boj o moc. O moc se bojuje i samotném chalífátu. Počátkem 11. století se španělská muslimská říše rozpadá na řadu malých království zvaných taifas, které nebyly schopny čelit rozpínavosti křesťanů. Reconquista nabývá na síle, muslimové žádají o pomoc berberský kmen Almoravidů ovládající severní Afriku, které na pomyslném trůnu Al-Andalus vystřídali Almohadé. Podařilo se jim sice na čas postup křesťanských vojsk zastavit, ale pro svůj náboženský fanatismus se nakonec stali pro samotné španělské muslimy spíše břemenem. Po velké bitvě u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž spojená křesťanská vojska Kastilie, Aragonu a Navarry muslimy porazila, začíná být reconquista vedena už jako boj proti islámu. Hlavní úlohu v něm hrála Kastilie a Aragon, dvě nejvýznamnější království na poloostrově, jejichž sbližování vyvrcholilo sňatkem budoucích katolických králů Isabely Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského. V roce 1492 byla dobytím Granady reconquista završena.
Rok 1492 otevírá novou kapitolu v historii Španělska. Byly dány základy ke sjednocení celé země, které bylo dovršeno v roce 1495 připojením Navarry ke španělské koruně. V roce 1492 byla objevena Amerika, která přinesla Španělsku nesmírné bohatství a posílení její hegemonie v Evropě. Došlo však i k neblahým událostem. Ze země byli na popud inkvizice vypovězeni nejen židé, odmítající křest (březen 1492) a muslimové (1502), ale byli pronásledováni i moriskové (pokřtěni muslimové), kteří nakonec museli Španělsko definitivně opustit v roce 1609. Hospodářské důsledky tohoto fanatismu byly bolestné a Španělsko se z nich vzpamatovávalo velmi dlouho.
16. a částečně i 17. století je pro Španělsko obdobím nesmírné prosperity. Z amerických kolonií proudí do země velké bohatství, španělský král Karel I. Habsburský byl v roce 1519 korunován jako Karel V. římsko-německým císařem a země se stává největší evropskou velmocí. Karel V. však abdikuje ve prospěch svého syna Filipa II., za jehož panování dochází k několika krizovým momentům. K nejvážnějším patří v roce 1588 porážka do té doby neporazitelného loďstva, kterou uštědřil Španělsku anglický admirál Francis Drake. Začíná postupný úpadek "říše, nad níž slunce nezapadalo". V roce 1700 umírá bez následníka poslední španělský král z rodu Habsburků a začíná válka o dědictví španělské, do něhož se zapojila velká část Evropy. Španělským králem se stává Filip V. z dynastie Bourbonů, ale definitivní získání španělské koruny je potvrzeno až v roce 1713 utrechtským mírem. Španělsko se tehdy muselo mimo jiné vzdát Gibraltaru ve prospěch Anglie a Gibraltar je dodneška jediným předmětem sporu mezi oběma zeměmi.
Důsledky napoleonských válek počátkem 19. století zasáhl i Španělsko. V roce 1808 vstupuje Napoleon na Pyrenejské poloostrov. Aby dosáhl blokády Anglie, chce obsadit všechny přístavy. Ferdinand VII. odchází do exilu a na španělský trůn nastupuje Napoleonův bratr Josef Bonaparte. Lidovým povstáním v Madridu začíná válka o nezávislost, která skončila v roce 1814. Ferdinand VII. se vrací na trůn a soustřeďuje ve svých rukou absolutní moc. Odstartoval tím politický vývoj, jehož důsledkem byla postupná ztráta kolonií a celospolečenská krize, která po nesčetných střetech o moc mezi stoupenci jednotlivých uchazečů o trůn a posléze mezi monarchisty a republikány vyústila v roce 1936 ve španělskou občanskou válku, která skončila vítězstvím Francových nacionalistů v roce 1939. Franco se stává hlavou státu. V roce 1975 umírá a Španělsko se podle zákona z roku 1947 stává parlamentní monarchií. Španělským králem je prohlášen Juan Carlos I. Bourbonský, vnuk Alfonse XIII, tak jak to stanovil Franco v roce 1969.
V roce 1977 se konají první demokratické parlamentní volby, v roce 1978 je vyhlášena ústava, v letech 1980 až 1983 jsou utvářeny jednotlivé autonomní regiony. V roce 1985 Španělsko vstupuje do NATO a v roce 1986 se stává členem Evropské unie. V roce 2000 podruhé vyhrála volby Lidová strana (Partido Popular) José Maríi Aznara. Od 1.1. do 30. 6. 2002 Španělsko podruhé ve své historii předsedá Evropské unii.
Historie vznikání dnešního Španělska patří k nejzajímavějším v Evropě. Je výsledkem působení nejrůznějších civilizací, které se na jeho území potkávaly, střetávaly, tolerovaly i nenáviděly. Historie Španělska je však velmi složitá. V této kapitole uvádíme jen základní informace o událostech, které ovlivnily historii země jako celku. Významná data historie jednotlivých regionů jsou uvedena v kapitole Regiony.
O prapočátcích osídlení Pyrenejského poloostrova se toho ví velmi málo. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z doby středního paleolitu, nejznámější však jsou prehistorické nástěnné malby objevené v jeskyni Altamira, které byly vytvořeny zhruba před 15 000 lety. Iberové, podle nichž dostal Pyrenejský poloostrov své jméno (Península Ibérica), přišli kolem roku 2 000 před naším letopočtem ze severní Afriky a usadili se na jihu a na východním pobřeží, keltské kmeny obsazují od roku 1 200 př.n.l. sever, pronikají do vnitrozemí, mísí se s Ibery.a vzniká nové etnikum - Keltiberové. Kolem roku 1 100 př.n.l. vstupují na poloostrov Féničané, které přitahuje zdejší nerostné bohatství. Zakládají zde obchodní osady, z nichž nejvýznamnější byl Gadir (Cádiz). Na východním pobřeží zakládají své kolonie Řekové. Ve 3. stol. př.n.l. obsadili velkou část poloostrova Kartaginci. Na španělské pobřeží však má zálusk i Řím, který ve 2. punské válce vítězí nad Kartagem Řím a při ďobývání poloostrova mu už nic nestojí v cestě. Během dvou století se Římané zmocnili téměř celého území a z římské Hispanie vznikly tři provincie: Bética na jihu, Tarraconense na východním pobřeží, Lusitania na západě. Římané zakládají nová města, stavějí cesty, prosazují římské právo, šíří zde křesťanství. Latina postupně vytlačuje původní jazyky a stává se základem dnešní španělštiny. Vláda Římanů skončila pádem západořímské říše v 2. pol. 5. století.
Z barbarských kmenů, které postupně překračují Pyreneje, se na poloostrově usazují Suevové, Vandalové, Alanové a především pak Vizigóti, kteří si ostatní kmeny podrobili a zvolili si za své hlavní město Toledo. Vizigótská říše se však díky neustálým střetům o moc nevyznačovala přílišnou stabilitou, a když si odpůrci krále Rodriga (Roderich) požádali o pomoc místodržícího damašského chalífy v severní Africe, byl s vizigótskou říší konec. Muslimské oddíly se v čele s Tárikem ibn Zijádem vylodily v roce 711 pod skalním útesem, který dodnes nese Tárikovo jméno (Tárikova hora = Džabal Tárik = Gibraltar), porazily Rodriga v bitvě u Guadalete (711). Muslimové využili pro ně příznivé situace a během čtyř let se zmocnili celého poloostrova až na malé území v asturských horách a v oblasti Pamplony. Právě zde začala o něco později tzv. reconquista, znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.
Území obsazené muslimy bylo příliš daleko od mocenského centra v Damašku a později Bagdádu a také bylo příliš velké. Není tedy divu, že mezi novými vladaři docházelo k neustálým bojům o moc. V roce 756 se na politické scéně objevuje Abdurrahmán I., který si podrobil všechny muslimy a který je v Córdobě prohlášen emírem říše nazvané Al_Andalus. Období córdobského emirátu (od r. 929 chalífátu) bylo období neuvěřitelného rozkvětu ve všech oblastech. Córdoba má v 10. století přes 500 000 obyvatel, má svou univerzitu, veřejné školy, nemocnice, rozvíjejí se přírodní vědy, astronomie a lékařství... Islám je oficiálním náboženstvím v zemi, ale nebrání židům ani křesťanům ve vyznávání jejich víry. Většina obyvatel poloostrova se postupně obrací na islámskou víru, protože to pro ně bylo výhodnější. Nemuseli totiž platit daně, které museli platit křesťané, nevolníci a otroci získali přestupem k islámu svobodu, šlechtici si podrželi své výsady. Panovníci křesťanských království vznikajících na severu poloostrova jako reakce na muslimskou rozpínavost bojovali proti muslimům jen když to bylo nutné. Nepovažovali je stálé protivníky, nešlo tu o střet dvou náboženství, ale o boj o moc. O moc se bojuje i samotném chalífátu. Počátkem 11. století se španělská muslimská říše rozpadá na řadu malých království zvaných taifas, které nebyly schopny čelit rozpínavosti křesťanů. Reconquista nabývá na síle, muslimové žádají o pomoc berberský kmen Almoravidů ovládající severní Afriku, které na pomyslném trůnu Al-Andalus vystřídali Almohadé. Podařilo se jim sice na čas postup křesťanských vojsk zastavit, ale pro svůj náboženský fanatismus se nakonec stali pro samotné španělské muslimy spíše břemenem. Po velké bitvě u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž spojená křesťanská vojska Kastilie, Aragonu a Navarry muslimy porazila, začíná být reconquista vedena už jako boj proti islámu. Hlavní úlohu v něm hrála Kastilie a Aragon, dvě nejvýznamnější království na poloostrově, jejichž sbližování vyvrcholilo sňatkem budoucích katolických králů Isabely Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského. V roce 1492 byla dobytím Granady reconquista završena.
Rok 1492 otevírá novou kapitolu v historii Španělska. Byly dány základy ke sjednocení celé země, které bylo dovršeno v roce 1495 připojením Navarry ke španělské koruně. V roce 1492 byla objevena Amerika, která přinesla Španělsku nesmírné bohatství a posílení její hegemonie v Evropě. Došlo však i k neblahým událostem. Ze země byli na popud inkvizice vypovězeni nejen židé, odmítající křest (březen 1492) a muslimové (1502), ale byli pronásledováni i moriskové (pokřtěni muslimové), kteří nakonec museli Španělsko definitivně opustit v roce 1609. Hospodářské důsledky tohoto fanatismu byly bolestné a Španělsko se z nich vzpamatovávalo velmi dlouho.
16. a částečně i 17. století je pro Španělsko obdobím nesmírné prosperity. Z amerických kolonií proudí do země velké bohatství, španělský král Karel I. Habsburský byl v roce 1519 korunován jako Karel V. římsko-německým císařem a země se stává největší evropskou velmocí. Karel V. však abdikuje ve prospěch svého syna Filipa II., za jehož panování dochází k několika krizovým momentům. K nejvážnějším patří v roce 1588 porážka do té doby neporazitelného loďstva, kterou uštědřil Španělsku anglický admirál Francis Drake. Začíná postupný úpadek "říše, nad níž slunce nezapadalo". V roce 1700 umírá bez následníka poslední španělský král z rodu Habsburků a začíná válka o dědictví španělské, do něhož se zapojila velká část Evropy. Španělským králem se stává Filip V. z dynastie Bourbonů, ale definitivní získání španělské koruny je potvrzeno až v roce 1713 utrechtským mírem. Španělsko se tehdy muselo mimo jiné vzdát Gibraltaru ve prospěch Anglie a Gibraltar je dodneška jediným předmětem sporu mezi oběma zeměmi.
Důsledky napoleonských válek počátkem 19. století zasáhl i Španělsko. V roce 1808 vstupuje Napoleon na Pyrenejské poloostrov. Aby dosáhl blokády Anglie, chce obsadit všechny přístavy. Ferdinand VII. odchází do exilu a na španělský trůn nastupuje Napoleonův bratr Josef Bonaparte. Lidovým povstáním v Madridu začíná válka o nezávislost, která skončila v roce 1814. Ferdinand VII. se vrací na trůn a soustřeďuje ve svých rukou absolutní moc. Odstartoval tím politický vývoj, jehož důsledkem byla postupná ztráta kolonií a celospolečenská krize, která po nesčetných střetech o moc mezi stoupenci jednotlivých uchazečů o trůn a posléze mezi monarchisty a republikány vyústila v roce 1936 ve španělskou občanskou válku, která skončila vítězstvím Francových nacionalistů v roce 1939. Franco se stává hlavou státu. V roce 1975 umírá a Španělsko se podle zákona z roku 1947 stává parlamentní monarchií. Španělským králem je prohlášen Juan Carlos I. Bourbonský, vnuk Alfonse XIII, tak jak to stanovil Franco v roce 1969.
V roce 1977 se konají první demokratické parlamentní volby, v roce 1978 je vyhlášena ústava, v letech 1980 až 1983 jsou utvářeny jednotlivé autonomní regiony. V roce 1985 Španělsko vstupuje do NATO a v roce 1986 se stává členem Evropské unie. V roce 2000 podruhé vyhrála volby Lidová strana (Partido Popular) José Maríi Aznara. Od 1.1. do 30. 6. 2002 Španělsko podruhé ve své historii předsedá Evropské unii.
úterý 21. září 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)